Arthur Conan Doyle

Sir Arthur Conan Doyle 1859-1930 Autor mnoha slavných díl o výjimečném detektivovi se narodil v Edinburghu ve Skotsku jako čtvrtý potomek. Absolvoval studium na internátní základní škole a později i na lékařské univerzitě. Jeho první povídku uveřejnil časopis Chambers Journal v roce 1879 kdy měl Arthur Conan Doyle dvacet let. I když posílal do redakce i další příspěvky, málokterý z nich přijali a zveřejnili. V roce 1882 časopis Cronhill uveřejnil jeho povídku o tajemství lodi Mary Celeste. Tato povídka byla inspirována plavbou parníkem do Nigérie, kterou absolvoval po tom, co mu nemocný otec odešel do sanatoria a Arthur se na velrybářské lodi zaměstnal jako lodní chirurg. Když se mu v myšlenkách poprvé zjevil populární detektiv, neměl jméno Sherlock Holmes, pod kterým ho dnes zná celý svět. Původně se měl totiž volat Sherrirford Holmes a jeho přítel doktor Ormond Sacker. Později je však přejmenoval. V roce 1886 Arthur Conan Doyle napsal první povídku o Sherlocku - Studie v šarlatové. Vydavatel mu zaplatil 24 liber a povídku uveřejnil až v roce 1887. Když však vyšla o rok později knižně, sklidila větší úspěch. Když později uveřejňoval své povídky v novém časopise The Strand Magazine, měl obrovský úspěch. Tehdy lidé stávaly na časopis v neuvěřitelně dlouhých řadách, jen aby si mohli přečíst nejnovější povídku. Později se však Doylovi Holmes tak znechutil, že ho v roce 1893 zabil v povídce Poslední případ. Tato povídka vyvolala obrovskou vlnu neklidu a nespokojenosti. V roce 1902 však vydal povídku Pes baskervillský a o rok později povídku Prázdný dům v níž se ukázalo, že Holmes je naživu. Poslední román o Sherlocku Holmesovi napsal v roce 1915 - Údolí strachu. Za svůj život napsal Sir Arthur Conan Doyle 56 povídek a 4 romány o Sherlocku Holmesovi. Zemřel v roce 1930 jako sedmdesátiletý, ale ve svých dílech žije dodnes.

Edgar Allan Poe

Odedávna mne dráždilo, proč je u nás Edgar Allan Poe téměř výhradně - především v poválečných letech - představován jako autor pochmurný, vážný, tajemný a záhadný. Jistě, povídky, které se v různém řazení stále dokola objevují v nesčetných výborech, patří určitě k těm světově nejproslulejším. Domnívám se však, že pokud naše obeznámenost s Poem nedojde dál než k Jámě a kyvadlu a Havranovi, ochuzujeme se o důležitý rozměr spisovatelova díla, který nám může zpětně poodhalit i nový pohled na jeho známou a obvyklou tvář.
 Poe není rozhodně autor jednoduchý a ani v povídkách, které můžeme považovat za prototypy detektivek, nenabízí svým čtenářům laciná řešení. S trochou nadsázky by se dalo říci, že čtenář, který čte Poeovy povídky jen kvůli prvoplánovému vzrušení ze záhad a tajemna, se s autorem fatálně míjí a stává se sám obětí jeho perzifláží.
 Poe miloval literaturu, která mu většinou jako jediná spolu s alkoholem usnadňovala nelehký osud. Svou citlivost na literární neupřímnost a neschopnost si vybíjel v často krutě ironických výpadech proti dobovým literárním manýrám a konformním názorům. Čas obrousil ironické ostny, které v mnohých povídkách tohoto výboru museli pociťovat Poeovi současníci, a přesto zůstala plnohodnotná tvorba, jejíž satirická svěžest k nám promlouvá dodnes. Literatura nezná lepší důkaz velikosti autora.
 Do výboru jsem úmyslně zařadil i několik "vážně" míněných povídek, i když u některých si touto "vážností" nemůžeme být jisti (Dostaveníčko). Poe nám za svými větami zcela po způsobu moderních autorů dvacátého století neustále uniká, a vracíme-li se k některým jeho vrcholným dílům (Ligeia) vícekrát, vycítíme i pod povrchem této "krajiny stínů" všudypřítomný jemný humor.
 Věřím, že v celkovém kontextu výboru může čtenář vysledovat tento humor i v třetí vrstvě povídek, zabývajících se obecně řečeno uměleckou estetikou (Arnheimské panství, Landorova vila, Filosofie nábytku). Zde Poe velice svérázně reaguje na stále zlovolněji, ale nenápadně se šířící nadvládu nevkusu. Bylo by jistě zajímavé přečíst si od takto vnímavého autora reflexi doby globálních médií a sektorového uniformního vkusu, který se s jejich pomocí lavinovitě šíří.
 Rozsah poznámkového aparátu je u nekritických vydání literárních děl vždy diskutabilní, a pracují-li tato díla s humorem, je diskutabilní dvojnásob. Proto jsem se nakonec rozhodl tento aparát potlačit, neboť vysvětlovat humor, byť se týká třeba klasické řečtiny, která věru nepatří k běžnému vybavení dnešního čtenáře, je vždy velice ošemetné, třebaže pro překladatele, který po značném úsilí "přišel věcem na kloub", zároveň neodolatelně lákavé. Tyto "nesrozumitelné" pasáže však nikde nebrání pochopení textu a zvídavý čtenář si může svého klasického filologa najít sám, jako si ho nakonec musel najít i překladatel, který se takto kostrbatě dostává k poděkování PhDr. Zdeňku Kratochvílovi z Filosofické fakulty UK. Nakonec - řečeno s autorem - nenalezne-li tato kniha "pochopení u běžného publika..., vyplývá z toho pouze to, že s jejím chápáním mělo běžné publikum potíže" (Bon-Bon).
 Doufám, že tento výbor, sestavený převážně z autorových literárních perzifláží a satir, přispěje k hlubšímu a plnějšímu pochopení Poeova díla v české literatuře.

Ladislav Šenkyřík

Gilbert Keith Chesterton

Maurice Leblanc